Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


 

   Práce v Irsku


Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

15 tisíc peněz během jednoho týdne. Platit pokuty za jídzu na motocyklu mě poněkud přestává bavit.

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Tabáku z Bahrajnu. Ač jsem nečekal, že náhodou objevený tabák bude ještě použitelný, legrace to byla náramná. Zejména kvůli jisté složce, kterou mi pánové z Východu do tabáku přimíchali.



Kaming sún!
....nebo spíš později...

Kterak jsem žvýkal embryo s octem a solí

Vsadil jsem si na Filipínách na  kohoutí zápasy. A prohrál. Jako obvykle.

Jak Bé lovila šváby a Ká svlékala barmana.

Sáňování při plus 30 stupních pana Celsia.

Hnusná Toňa a Příšerná Victoria, slečny z Nikaragui.

Kterak pan Vajco psychicky zdeptal ekvádorského lupiče.

Práce, práce, práce.

Kterak jsem se praštil do hlavy.

 


 

 

    Hodina pekla za 1 dolar a 66 centů. To jde.

o tu trapné, hnusné a nic neřešící. Napište o tom, podělte se o vaše zážitk

Nabubřele egoistické zápisky 
 
      
starší zápisky v deníku
                     
1.10. 2016 sobota
 V Pana jest brzy ráno relativně klid, jen neveselí rybáři jdou vzpomínati na staré časy a šourají se k jezeru. Na první pohled jes jezero Atitlán rájem rýbařů. Realita je ovšem poněkud jiná. Kdysi přebohaté vody jezera se rozhodli lidé, zřejmě s dobrým úmyslem (takzvaná erupce aktivní blbosti), obohatit. A ukažme si křivým prstem na konkrétní viníky - guatemalská vláda a letecká společnost Pan American Airways. Tito pánové (v té době do toho dámy zřejmě ještě moc kecat nemohly) se rozhodli oživit turistický průmysl v oblasti introdukováním ryb pro turisty a sportovní rybolov. Pročež do jezera vypustili v roce 1958 okounka pstruhového, zvaného také okoun černý. Tato až 75cm velká dravá ryba způsobila menší apokalypsu. Za oběť jí padly nejen původní ryby v jezeře, ale v návaznosti na tom i několik druhů ptáků, mezi nimi i atitlánský endemit, nyní tedy již vyhynulá potápka obrovská. A samozřejmě došlo k zemětřesení i ve městech kolem jezera, jelikož byl náhle rybolov v podstatě popraven. A tak není divu, že dnes se věnuje chytání ryb jen pár zoufalých rybářů, kteří vytahují úlovky o velikosti pár centimetrů. Všechny ryby nad 15cm délky tak již na tržišti budí údiv a kolem ryby poskakují nadšení domorodci a se zdechlou rybou se fotí do rodinných fotoalb.

Sopka Izalgo
Malá země Salvador jest mezi turisty známa hlavně kvůli surfování.
Ve vnitrozemí si na své přijdou milovníci sopek. Na obrázku sopka Izalco,
foceno ze svahu sopky Ilamatepec.

Odjíždím kolem třetí hodiny ráno. Vymrzlý autobus mířící do Santa Cruz del Quiché mě vysazuje na křižovatce Los Encuentros, přesedám na autobus do Guatemala City. Vysedám v Chimaltenangu a po chvíli čekání již mířím do Antigui. Minulý týden jsem telefonoval do jedné ze zdejších agentur, abych se dostal do jakéhokoli městečka na Ruta de las Flores v Salvadoru. Bohužel veškeré turistické minibusy míří rovnou ke známým salvadorským plážím, pročež jsem sehnal jen odvoz k pobřeží. Nu, aspoň něco. Přejezd hranic proběhl naprosto bez problémů a svižně, ostatně všeobecně patří překračování hranic mezi středoamerickými zeměmi k tomu nejsnazšímu, co výletníka potká.
Jelikož byl pan řidič z Guatemaly a neměl ani tušení, kde se nějaká salvadorská Ruta de las Flores nachází, nechal jsem se vysadit na  pobřežní dálnici u benzinové pumpy u křižovatky nedaleko Acajutla. Ač ve věku staršího pána, počal jsem stopovat. Kupodivu mne již po pár minutách vzal žoviální domorodec a během chvíle jsem již klopýtal na přehledném autobusovém nádraží v Sonsonate. Téměř romantická autobusová linka pendlující mezi Sonsonate a Ahuachapánem a kopírující tak vlastně celou Rutu de las Flores je zážitek sám o sobě.
Ubytoval jsem se v městečku Juayúa v až podezřele krásném hotýlku Anáhuac ještě před západem slunce. Čímž jest prokázáno, že od guatemalského jezera Atitlán lze na salvadorskou Rutu de las Flores dojet veřejnou hromadnou dopravou bez jakýchkoli obtíží snadno během jednoho dne, navzdory všem informacím, které tvrdí opak.

Bus na Ruta de las Flores
Jízdenky z tvrdého papíru, historické vybavení autobusů a nikdo nikam nespěchá.
Ba dokonce ani pan řidič ne, což je ve Střední Americe poměrně unikátní.
Autobusy pendlují po Ruta de las Flores během dne co pár desítek minus.
(JY-S3 plus Camera 360)

2.10. 2016 neděle
Květinová cesta (ehm, to je překlad) alias Ruta de las Flores je úsek mezi městy Sonsonate a Ahuachapán. Nejde ani tak o samotnou silnici či jen vozovku, jak by si možná milovníci asfaltu mysleli. Jde především o města a vesnice na této trase. Mezi desítkami sopek a kopcemi zelenými leží přehršel vodopádů, spousty kávových políček, bambiliony banánovníků a všelijakých květin, běloskvoucích kostelíků s černými i jinými Kristy, domy a domky s dokonale oprýskanou omítkou, náměstí s koloniální architekturou, stovkami pestrobarevných maleb na zdech a městečka, která výraz "pitoreskní" posouvají do jiné dimenze.

Mezi jednotlivými městy je možné se přesouvat autobusy, které rozhodně nikam nespěchají a vůbec - klid je asi to, co celou Rutu de las Flores vystihuje nejlépe.

Pupuseria
Pupuseria, prodejna hnusných kukuřičných placek pupus, národního jídla Salvadoru.

V neděli, což je shodou okolností dnes, probíhají v městech na Ruta de Las Flores všemožné akce. Ať už jde o nejrůznější průvody nebo jen koncerty na náměstích, vše je hojně navstěvováno. Ovšem nikoli turisty z Evropy či USA, ale výletníky místními. Což je samozřejmě příjemnější nežli nájezdy výletních autobusů v turistických lokalitách všude po světě.

Domorodci čekají na autobus
Domorodci vlevo vyhlížejí konec světa (asi), domorodci vpravo jen klábosí (asi).
Jak vidno v pozadí, malby na zdech jsou na Ruta de las Flores více než pěkné.

Juayúa jest nejnavštěvovanější destinací na celé trase. Což ovšem neznamená, že bych za den potkal víc jak deset cizinců. V roce 1877 byl shluk domů povýšen na vesnici a díky bohatství plynoucího z pěstování kávy v okolí byla vesnice přejmenována na El Progreso. Už v roce 1906 se z vesnice stalo město a bylo přejmenováno zpět na Juayúu. V Juayúe jest neděle zasvěcena žraní. Doslova, každý víkend a v neděli ozvláště zde probíhá Feria de la Gastronomia. Salvadorci nepatří zrovna mezi nejštíhlejší národy a občas mi přijde, že hlavní životní náplní jest obžerství. Ostatě salvadorské národní jídlo - plněné placky pupusa - je v podstatě koncentrace tuku a tuku. Tlustá kukuřičná placka je nacpána nejen fermentovanou zeleninou, ale i hranolky, špekatým masem a jinými laskominami dle přání strávníka, které by ani prase nežralo. Mimo všudypřítomných pupus se ovšem náměstí a přilehlé ulice v Juayúe zaplní stánky nabízejícími všemožné jídlo, vesměs pečené a smažené. Od steaků přes ryby až po gigantické krevety. Nu - najíst se zde samozřejmě dá, ovšem rozhodně to není festival jídla, nad kterým bych padal do kolen a kvůli kterému bych záviděl křečkům jejich velkou hubu.

Feria de la Gastronomia, Juayua.
Žádný gastronomický zázrak, ovšem na salvadorské poměry ráj jídla.
Nedělní festival obžerství v Juayue.

3.10. 2016 pondělí
Okolí Juayúy jest známo svými vodopády. Zatímco některé jsou pár desítek minut chůze z náměstí a slouží jako piknikové místo pro místní i víkendové návštěvníky, pěknější vodopády leží několik hodin chůze po pěšinách a mezi kávovými poli. Vzhledem k tomu, že podrobnější mapy neexistují a na stezkách lze potkat tak dva lidi za den a tudíž padá možnost doptat se na cestu, pronajal jsem si na den průvodce. Ó, jak dobře jsem učinil.

"Proč ty mít ta provaz?" dotazoval jsem se mou brilantní španělštinou, jelikož jsem žil v domnění, že půjde o procházku k vodopádům kdesi v lese.

"Na vodopády," odvětil suše pan průvodce.

Vodopády u Juayuy
Jít dvanáct hodin blátem, vodou a padat z vodopádů není žádná romantika.
Neznačených vodopádů a neznačených stezek známým jen domorodcům
je kolem Ruta de las Flores asi tak bambilion. Možná i o něco více.

Nu.... po několika hodinách šplhání, padání a překračování menších stružek a vodopádů se začala objevovat místa, kde prostě již žádný chodník nevedl. V tu chvíli pan průvodce sňal z ramene provaz a počali jsme slaňovat. Tedy.... já jsem neslaňoval. Já se jen zoufale držel lana, houpal se na všechny strany a tučnými boky narážel do skal. Když jsem byl již dostatečně otlučen a zmazán blátem jak hrnčířský kruh, dostavily se vodopády. Zhruba deset vodopádů bylo nutné pokořit, pročež přišla ke slovu sofistikovaná technika. Ještě bych podotkl, že ke slaňování jsme neměli žádné speciální horolezecké lano, nýbrž špagát, který většinou slouží k přivazování krav u chléva. Ještě štěstí, že jsem měl zkušeného průvodce. Za pomoci JTU jsem se spouštěl sice nikterak mohutnými proudy vody, zato však měly vodopády až několik desítek metrů výšky. Když jsem již měl sedřené dlaně, přišly ke slovu ÚOU, což můj pohyb oscilující mezi sjížděním po laně a volným pádem trochu zbrzdilo. Kromě do krve spálených dlaní a o skály otlučených špeků jsem si pořídil ještě bláto ve všech tělesných otvorech (ano, ve všech) a zhruba půl hektolitru vody, kterou jsem spolykal při snaze zoufale křičet o pomoc. Když jsem se ocitl polomrtvý nad hlavou posledního vodopádu, slitoval se pan průvodce a za pomoci dosud neužitého DTU a DTUsM mě bezvládného spustil dolů.

"Dvanáct hodin pekla!" kňučel jsem při návratu a šťoural si bláto z ucha.

"Tak to bude dvacet dolarů," pravil pan průvodce.

Hodina pekla za 1 dolar a 66 centů. To jde.

(JTU - jednoduchý tkaničkový uzel, ÚOU - úplně obyčejný uzel, DTU - dvojitý tkaničkový uzel, DTUsM - dvojitý tkaničkový uzel s mašličkou)

DTU při slaňování vodopádů u Juayuy.
Slaňování vodopádů a skal za pomoci špagátu na krávy a DTU.

4.10. 2016 úterý
Celý den pojíždím po Ruta de las Flores od jednoho města k druhému, lezu na upravená náměstí, na vyhlídky nad městy, do kostelů, do kaváren a kochám se. Kochám se průvody kapel, které jsou snad na každé druhé mé zastávce, kochám se výzdobou zdí restaurací, hospod, kabáren, ale i obyčejných krámků stylu díra-ve-zdi, nabízejících rychlé občerstvení.
Ataco, Apaneca, Nahuizalco, Salcoatitán, Ahuachapán.
Kdybych to byl býval věděl, zajisté bych si na Ruta del las Flores vyhradil více času. Ve spojením s výlety na blízké vodopády, sopka a k jezerům by se zde lehce dal trávit týden i dva. Možná i tři, když připočítám týden bezuzdné konzumace všudepřítomných laskomin.

Fiesta v Apanace.
Ženština hlučí na ulicích ve městě Apanaca. Salvadorci mají žestě a uniformy v oblibě.

Posledním večerním busem jsem odjel do města Santa Ana, druhého největšího města Salvadoru. Města hnusného jak mraky nad krchovem, avšak vhodného místa k návštěvě nedalekého jezera Coatepeque a přilehlého vulkánu Santa Ana. Ubytoval jsem se v hostelu Casa Verde poněkud svérázného majitele, pana Carlose. Bazén, střecha s posezením a výhledem na město za nenápadnými zdmi neoznačeného domu... to vše jest důvod, proč do Casy Verde míří výrazná část návštěvníků Santa Any a mezi výletníky ze zahraničí se jedná o santaanskou volbu číslo jedna. Dalším důvodem je to, že Santa Ana je město s ne zrovna nejlepší pověstí co se bezpečnosti týče a obecně jsou zde možnosti ubytování poměrně skromné.

Slečna vApanace
Slečna v Apanace v divokém tanci. Dokonce jí lascivně vyklouzl vlas z drdolu a
přikryl ruměnec na tváři, jak je na obrázku vidět.

5.10. 2016 středa
Pod vulkán Santa Ana alias Ilamatepec mne svezl pracovník britské ambasády v Londýně, rodilý Ind, který přebýval ve stejném hostelu. Ano, cestu lze absolvovat i veřejnou dopravou, ovšem s několika přesedáními. A ve finále je stejně jedno, v kolik kdo pod kopec přijede, jelikož nahoru je možno se dostat jen ve skupině doprovázené policejní ochranou.

Santa Ana je stratovulkán, měří 2381m a leží západně od kaldery Coatepeque. Sama Santa Ana sestává ze čtyř kalder a sopečných kráterů. Nejzájímavější je nejvnitřnější z nich, jelikož právě ten jest obdařen kráterovým jezerem výrazně zelené barvy. Zelené různých odstínů podle toho, jaké je zrovna počasí či spíše světlo. Poslední erupce proběhla v roce 2005.
Zatímco kdysi výletníky otravovala nejrůznější individua a dožadovala se peněz a cenností, dnes již k ničemu takovému nedochází. Respektive nedochází k tomu od doby, co je možné vystoupat na vulkán jen s policejním doprovodem a jen v 11 hodin dopoledne. Páni policisté mi pověděli, že zatímco o víkendu je ve skupině až 200 lidí, dnes čítala skupinka sedm osob, včetně dvou policistů.
Vstupné sestává z poplatku za policejní ochranu (1 americký dolar) a poplatek za průchod soukromým pozemkem - ten jsem neplatil, jelikož výběrčí nebyl doma. Výstup samotný je vyloženě nenáročný, klikatá pěšina vede až na hranu s výhledy nejen na kráterové jezero, nýbrž i na jezero Coatepeque. Zkrátka takový pěkný výlet na jeden den.

Jezero Coatepeque.
Jezero Coatepeque, pohled ze svahu sopky Ilamatepec neboli Santa Ana.

6.10. 2016 čtvrtek
Dostat se z vnitrozemí na letiště v San Salvadoru (či spíše Salvadoru, jelikož do hlavního města to není zrovna co by kamenem dohodil) není zrovna záležitost na pár minut za pět peněz. Letiště neleží v dosahu městské hromadné dopravy žádného většího města, dálková doprava na letiště je víceméně neexistující a nejjednodušší a v podstatě jedinou schůdnou formou dopravy jest vozidlo taxislužby. Jelikož jsem nehodlal trávit dva dny stopováním pod středoamerickým sluncem a zároveň nechtěl platit bambilion za taxi, nabídl jsem v Santa Aně 30 amerických peněz prvnímu řidiči. Pan řidič se zasmál a zaťukal si na čelo. Následně si řekl o 100 amerických peněz, pročež jsem se zasmál a zaťukal si na čelo já. Pročež byl v ulicích Santa Any k vidění tlustý bílý výletník, kterak obtěžuje místní řidiče, kterak se výletník i řidiči náramně baví, smějí se a ťukají si na čelo.

Nakonec jsem přemluvil řidiče zmrzlinářského vozu, odevzdal mu 30 dolarů a obdržel odvoz na letiště a naprosto příšerně chutnající nanuk, který vzhledem i chutí připomínal zmrzlý prasečí pařát.

San Salvador - Madrid - Dublin, spousta hodin v letadlech nudných společností Iberia a Aer Lingus.

Kráterové jezírko na Santa Aně.
Kráterové jezírko na sopce Santa Ana.

7.10. 2016 pátek - 15.10. 2016 sobota
I když jsem to už ani moc neočekával, po návratu do Irska mám ještě stále zaměstnání. V mé nepřítomnosti zatím ovšem správa letiště stačila v rámci rozšiřování prostoru pro cestující zbořit polovinu našeho hangáru. Pročež jsem v šoku, rozladěn, v nedobré náladě, přepadají mne záchvaty paniky a tvářím se vyděšeně. Jelikož se výrazně zmenšil pracovní prostor, potkávám kolegy daleko častěji, než bych si přál. Někdy se k některým dostanu dokonce i na vzdálenost několika metrů. V takových chvílích se snažím tvářit nenápadně, tisknu se ke stěnám a vrhám si na obličej prach, abych splynul s omítkou. Opravdu se nechci dočkat toho, až mne někdo pozdraví, bude očekávat odpověď, ba dokonce dostane chuť na sáhodlouhé rozbory počasí či fotbalu, jak bývá v Irsku obvyklé.
Rád potkávám jen postiženého kolegu Ding Donga, který trpí šíleným strachem z nečekaných zážitků a je značně lekavý. Na kolegu Ding Donga obvykle číhám za rohem, abych ve vhodnou chvíli vyskočil a zavřeštěl: "Baf!"

Načež se kolega chytá za srdce, počíná koktat, do očí mu vytrysknou slzy a já se hurónsky směji.

16.10. 2016 neděle
Vyvrhl jsem na Chochoviny zápisky z posledního výletu do Guatemaly a Salvadoru. Pravda, ve škole v San Pedro la Laguna jsem se nenaučil dohromady nic. Ovšem díky strategicky umístěnému ústavu na břehu jezera Atitlán jsem se během těch pár týdnů nikterak nenudil. Antigua ani Quetzaltenango, kde jest škol na výuku angličtiny bambilion, by jistě tolik zábavy neposkytly.

17.10. 2016 pondělí
Během návštěvy Salvadoru jsem se rafinovaně vyhnul plážím, které jsou obsypány hordami turistů, sjíždějících se tam kvůli pěknému surfování. Místo toho jsem se flákal ve vnitrozemí, kde je sice také spousta lidí, ale většinou místních. Kteří mi nevadí tolik, jako výletníci ze zahraničí, zejména výletníci z kmene Čechů. Vnitrozemí Salvadoru, zejména Ruta de las Flores je.... barevné. Ba přebarevné. Pročež jsem naházel na Chochoviny pár obrázků, jelikož jsem milovníkem kýče, barevného obzvláště.

Coatepeque lake, El Salvador.
Jezero Coatepeque

19.10. 2016 středa
Jelikož mám konečně potvrzeno, že v březnu na pár týdnů mohu sejmout okovy, umolousanou uniformu a opustit hrůzy zákulisí dublinského letiště, udělal jsem sobě radost a zakoupil si knižní průvodce střední Amerikou. Výlet započnu v Guatemale, kde snad naleznu trenýrky, které mi zlí bandité ukradli při přepadení před několika lety. Následně budu pokračovat přes Honduras, Salvador, Nikaraguu a Kostariku do Panamy a budu doufat, že budu mít dostatek náhradních trenýrek pro případné další lupiče. Také doufám, že potkám málo Čechů a hodně rumu.

20.10. 2016 čtvrtek - 27.11. 2016 neděle
"I Stachanovec by se přede mnou počal červenat, zpytovat svědomí a po nocích by vzlykal, kál se a ronil slzy zoufalství nad vlastní leností," pronáším před kolegy učená a sebevědomá slova, přičemž se snažím nastavit hruď, jak jsem viděl ve filmech o mužných recích. Moc mi to nejde. Hruď propadlá, břicho naopak vyteklé kamsi dopředu a dolů. Kruhy pod očima vypadají spíše jako společné dílo drogami rozjařeného plastického chirurga a vynálezce vakuových pump. A při jedné cestě z práce se mi podařilo dokonce usnout na bicyklu, což naštěstí skončilo jen obyčejným pádem.

Přes 30 nočních směn. Práce mám teď kupodivu dost, jelikož se uvolnilo místo po kolegovi M., který si pořídil rakovinu. Průběh nemoci je vskutku akční, kolega i bez pravidelného cvičení a držení diety hubne poslední dobou zhruba deset kilogramů týdně, visí na něm kůže a my se sázíme, kolik hrubek bude mít v parte, které si sám napsal.

Aby bylo jasno, kolega M. je hajzl, zákeřný dobytek, líný mizera a jeden z nejtupějších lidí, co jsem kdy potkal. Tento názor sdíleli všichni v jeho okolí až do okamžiku, kdy se provalilo, že o Vánocích si letos dárečky opravdu rozbalovat nebude. Náhle je pro všechny kolega M. ohromně milý a přátelský jedinec, vzor ušlechtilosti, jemnocitu a vřelého kamarádství. Jelikož zrovna nepřekypuji diplomatickým vyjadřováním, neúčastním se davového kvílení a modlení, pročež jsem zlým vyvrhelem, nelítostným barbarem a obecně osobou nehodnou.

To by jeden nevěřil, jak obyčejná rakovina kohosi dokáže masově vymazat paměť jiných.

Jelikož je rakovina na našich nočních směnách poměrně pravidelnou návštěvnicí, rozhodlo se vedení pro osvětu. Aby se zvedla nálada, rozeslalo nám informaci, že kdo pracuje v noci, pořídí si nejen kruhy pod očima, ale i nějaký pěkný nádor.

28.11. 2016 pondělí
Roním slzy, padám na kolena a kdybych neměl ohromný sádelnatý pupek, žalem bych se zlomil v pase. Jelikož až do jara v Česku moc pobývat nebudu, zazimoval jsem motocykl.

Nejhorší na časech bez motocyklu je fakt, že nemaje automobil, musím sdílet dopravní prostředky s ostatními lidmi. A lidi prostě nemám rád.


starší zápisky v deníku


chochoviny@centrum.cz
WhatsApp: WhatsApp nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (ohromně tajná šifra)

pravého potěšení z Chochovin dosáhnete 
- za přispění tří a více fernetových promilí
- při nastaveném rozlišení monitoru 1024x768 pykselů... a více, ale ne zase o moc
- při velké míře tolerance a fantazie
- za minimalizaci enormního množství gramatických zběsilostí může trpělivá příležitostná editorka,
knihovnice paní Alena (pokud má zrovna čas a nervy se již zotavily)