20.12. 2011 úterý
Policie uzavřela nehodu ze září a vyzvala mne, abych si vyzvedl motocykl. Sice jsem nepředpokládal, že se setkám se strojem v plné kráse, ale i tak mne jeho stav poněkud překvapil. Při čelní srážce bych očekával zdemolovanou přední část vozidla, což se ostatně potvrdilo, ovšem nechápu, jak mohl být roztržený výfuk i kardan, prasklé zadní kolo, zespodu proražený motor a na zadním světle pavučina. Motocykl jsem si zakoupil před třemi lety. První sezónu jsem kvůli tehdy zlomené ruce (díky žertu kolegů jsem vypadnul z letadla) jezdil jen tři měsíce a i to jen tehdy, když jsem zrovna nebyl v Irsku v práci. Druhou sezónu jsem ukončil již v říjnu a letos nechtěně ještě v létě. Když to vše sečtu a odečtu čas trávený v Irsku, odjezdil jsem v podstatě jen jednu plnou sezónu, najel něco přes 50 tisíc kilometrů, přejel dvě kočky, jednoho psa, několik kusů drobného ptactva, čtyři slepice a zrušil jeden osobní automobil. Má kariéra bijce domácích mazlíčků jest zbržděna.

Kterak skórovat

21.12. 2011 středa
Pod oknem píská pán, mává rukama a jistě mě tituluje jmény, kterými se neradno chlubiti ve slušné společnosti. Je to pan pošťák, který mne již zná a ví, že ani po letech nejsem schopný dát si jmenovku na tlačítko zvonku.

„Dobrý muži, děkuji vám," pravím pěkně, jak mne rodičové naučili. A již táhnu do domu velikou krabici. To mi z města Brna poslali bicykl, který jsem si tam nedávno zakoupil.

A již radostně pobíhám, utahuji šrouby a přidržuji matky, různé dráty popotahuji a klotovým rukávem leštím rám.

Bicykl jsem složil kolem půlnoci, opatrně se na něj vysápal a přidržuje se zdi, kroužil jsem po obývacím pokoji. Poté jsem si nasadil čepici a vyjel před dům, kde již na mne čekal mráz a sníh. Vyboural jsem se dvakrát.

22.12. 2011 čtvrtek
Jako každý rok, i letos zhluboka dýchám a od společnosti se izoluji ještě víc, než obvykle. Nosím tmavé brýle proti slunci a proti lidem. Taktéž si do uší vkládám sluchátka a do hlavy pumpuji mnoho decibelů. Mimoto nosím několik vrstev oblečení s kapucí. Ano, jsou tu Vánoce. Je zbytečné sepisovat petice, stěžovat si a pálit stromky v lesních školkách. Jen tichý vzdor má smysl. A sabotáže. Sním o tom, že založím podzemní hnutí (budu jeho jediným členem, jelikož nemám rád lidi, natož abych se s nimi spolčoval) a pod rouškou noci a za rouškou z pohřebního rubáše (to abych působil temně a tajemně) budu rozšlapávat ozdobné baňky z vánočního stromku u nás na návsi a vyšroubovávat žárovky ze svíticích řetězů.

23.12. 2011 pátek
„Máš u mě vánoční dárek. Ale raději ti ho pošlu poštou," pravil před pár dny otec, jelikož ví, že jakákoli zmínka o Vánocích ve mě vzbuzuje nevídanou zuřivost, propadám v amok, u úst nehezky pěním a koulím očima.
Dnes jsem tedy obdržel balíček. Naštěstí se ukázalo, že o žádný vánoční dárek nejde. Balíček odeslal jakýsi pan Jarda, když jsem se před několika měsíci válel v nemocnici, v bezvědomí obtěžoval sestřičky (pročež jsem byl poután k lůžku) a následně se s imbecilním výrazem dotazoval, jestli náhodou nemám poškozený motocykl. Balíček od pana Jardy putoval do českobudějovické nemocnice, kde si s ním nevěděli rady, poté byl odeslán mému otci a nakonec se tedy dostal ke mně. Není divu, že si dárek procestoval Česko i Moravu tam a zpět, když pan Jarda napsal na obálku špatné jméno a podle označení "pan Chocho" věru těžko něco doručit.

Kniha Na plný plyn i s věnováním jest vhodným čtivem pro
motocyklistu na nemocničním lůžku. Jelikož si simulující
motocyklista po přečtení knihy lehce uvědomí, že zlomeniny
k motocyklování zkrátka patří.

Och té krásy, kterou nejlépe ocení ten, kdo se na motocyklu rozbil. V balíčku jest kniha Na plný plyn. Kniha vybavena mnoha pěknými fotografiemi z dob, kdy lámání kostí při motocyklových závodech bylo běžnější, než závod dojet. A o kom jiném by kniha mohla býti, než-li o panu Františku Šťastném, legendě nad legendy, muži bez pudu sebezáchovy, masochistovi skloněném za řídítky svištících strojů. A tak listuji a kochám se, jelikož to byly doby, kdy byli motocyklisté obdivováni dámami i pány a bývali praví džentlmeni. Ne jako dnes, kdy si motocykl pořídí každý a z nějakého důvodu nemálo jezdců dříve normálních projevuje za řídítky příznaky agresivní imbecility.

Pan Šťastný poprvé spadnul z motocyklu ve třech letech (to malého Františka "ztratil" ze zadního sedadla otec) a mimo jiné reprezentoval Československo ve staroslavném Závodu míru (v etapě končící ve Wrócławi po šesti defektech neměl další galusku, pročež si vypůjčil od přihlížející divačky malé dívčí kolo a na něm protnul pásku). Když komunistická prasata mimo jiné zakázala používat na závodech motocykly zahraniční výroby, pan Šťastný několik měsíců jezdil na anglickém Nortonu, jelikož jej přestříkal a opatřil jménem Blesk Speciál. Devatenáct let si lámal kosti na motocyklech značky Jawa, což bývaly (kdysi) motocykly s duchem a krásnou červenou barvou. A nebyly to tehdá závody z Horní do Dolní Děložné za účasti strejdy Vomáčky a obecního policisty pana Tyčky. S panem Františkem se po okruzích proháněli kromě neukázněných psů i slavní pánové Hailwood či Agostini. Havárie pana Františka by vydaly na instruktážní film Jak odradit adepty kaskadérství. Stosedmdesát metrů letu vzduchem po havárii při tréninku, srážka se psem v rychlosti 205km/hod či tříhodinové bezvědomí po pádu v 230km/hod.

24.12. 2011 sobota
„Člověčenství nááášééé, veselméééé séééé," ozývá se nelibý zvuk skrze zdi.

Tluču hrníčkem od čínské polévky do stěny. Halekání však neutichá.

„Jen my Ježíška milujme, jej poslouchéééjméééé."

Nejen z vedlejšího bytu, ale i od souseda pode mnou se linou úchylné tóny a skřehotání dětského sboru.

„A co my ti, nuzní, dáááááme, darovati co nemááááme, my ti zadudááááme, písně zazpívááááme!"

Vztekle mlátím kladívkem do topení, bych dal najevo, že vánoční koledy vskutku nikterak nemiluji.

„Vzhůůůru bratři milí, v této noční chvíli, anděl Páááně zpííívááá!"

No, tak to by stačilo. Zapínám svou výkonnou aparaturu, zasouvám kotouček, tisknu tlačítko Play a kolečkem Volume otáčím naplno doprava. Stěny celého domu počínají vibrovat, ze střechy se sesunul sníh. Hudební souboj vánočních koled od sousedů a mé sbírky afrických pouštních písní zfetovaných Tuaregů dopadl vítězstvím mých pouštních hochů.

„Y kana la oh la
Y kana la oh la
En sera Ouagadougou
Sou kora!