24.10. 2011 pondělí
„Obrázek, potřebuju obrázek, abych si ho mohl založit," tvrdohlavě opakuje do telefonu můj personální šéf v Irsku. Dožaduje se potvrzení o pracovní neschopnosti, které musím posílat každý týden, jak si irské zvyklosti žádají. Můj personální šéf, všemi kolegy familiérně zvaný "Ten zasraný zkurvený imbecil" se dožaduje, abych papír každý týden zaslal faxem a poté v obálce obyčejnou poštou.

„Když papír zašlu emailem, tak si ho vytisknete a můžete si ho založit, jasné?" vysvětluji zoufale.

„Ale já to chci nafaxovat - potřebuji papír! Do složky!"

„Uááááááá! Email je dopis, jen vám to přijde do počítače. Taková ta televize, jak je k ní kabelem připojený psací stroj!" vysvětluji pánovi, jehož nejvyšším dosaženým vzděláním je absolvování kurzu pěstování ředkviček.

„Email, to znám - takové články, co mi blikají na obrazovce. Ale já to chci poslat faxem. Vždycky mi to vyjede na papíru."

„Šmarjá! Email si vytisknete a máte to taky na papíru!"

„Ale email mám na obrazovce! Já chci papír do složky!"

S pláčem kulhám do města na poštu.

„Fax? Ten máme porouchaný, ale na druhém konci města na rohu proti hospodě U brouka Pytlíka fax mají."

„Ano, máme tu fax, ale jen v rámci Česka, do zahraničí nic poslat nemůžeme. Zkuste to v informačním centru."

„Fax nemáme. Musíte jít na městský úřad."

„Jistěže máme fax, ale služba není pro občany. Jděte se zeptat naproti k policistům."

„Fax? My jsme policisté. Pomáháme a chráníme. Co bychom tu dělali s faxem?"

Kalašnikovův automat vzor 1947, známý pod zkratkou AK-47  je nejpoužívanější a jedna z nejznámějších útočných pušek světa.

25.10. 2011 úterý
Poslední týdny bych rozhodně nenazval zrovna akčními. Po bouračce stále nekrotím tygry a nešermuji se s důchodci ve frontě v obchodech. Kulhám, ploužím se a bez ustání nadávám.

„Ale vždyť to není tak špatné. Nezlámaná ruka už není černá, zlámaná začala fialovět a ani moc nekašleš," uklidňuje mne otec, který mi vaří, pere, vozí mne několikrát týdně do nemocnice a potupně mi krájí sousta na drobno.

„Nekašlu proto, jelikož kašlat se zlámanými žebry není věru žádná legrace," pravím vztekle, jelikož jsem nerudný. Také jsem nepříjemný na všechny okolo, buď strašlivě mlčím nebo strašlivě skuhrám a kdybych mohl, jistě bych něco nakopnul. Ještě dlouhou dobu však budou objekty v mé blízkosti v bezpečí, kopat ještě nesvedu.

26.10. 2011 středa
Ha! Již nemusím chodit do divadla v holínkách, na pohřby v sandálech a do divadla v umělohmotných pantoflích asijské provenience. Hybnost prstů se zlepšuje, byť loket a zápěstí připomínají spíše názornou učebnici plegie. Po měsíci a půl od nehody se mi dnes podařilo zavázat si tkaničku. Pln nadšení si již představuji, že za pár dní budu plésti košíky z ohebného proutí, zhotovovati provazové mosty a hulákajícím sousedům na hrdlech uvážu pravý skautský uzel.

27.10. 2011 čtvrtek
„Proklatě!" pravil jsem hrubě, když jsem zjistil, že obaly od čínských polévek nemohu vrátit v obchodě jako například vratné lahve. Očekával jsem bambilion peněz a spoustu nových i starých přátel, jelikož mezi množstvím přátel a penězi je přímá úměra. Jelikož však obaly od čínských polévek vratné nejsou a momentálně nejsem schopný pracovat (výrobci umělých mozků, jater a invalidních vozíků prý nikoho na testování nepotřebují), jsem živen rodiči, kteří mne krmí, šatí, platí hypotéku a Pitralon. Jak potupné.

28.10. 2011 pátek
„Nemáš ploutve," konstatuje suše z Irska polský kolega Hubert.

„Mám ploutve! Krásné zánovní ploutve, jsou uložené ve skříni," vysvětluji trpělivě do telefonu.

„Nemáš. Půjčil jsem si je, když jsem jel do hospody a asi jsem je nechal v autobusu."

„Co o?"

„A pamatuješ, jak jsi mi svěřil do úschovy fotoaparát?"

„E?"

„Tak ten mi ukradli. I se všemi tvými objektivy."

To by mě tedy zajímalo, jak teď budu fotit akty v ploutvích, jak jsem zamýšlel.

29.10. 2011 sobota
„Vonný dech, lysá hruď a rodina jsou krmí mého života," pronáší pan Lišák.

Pan Lišák popíjí v divoké Asii koktejl z halucinogenních houbiček
ještě v dobách, kdy si neholil hruď, nečesal bradu a nedbal toho,
že mu slunce a alkohol barví nos do červena
(foto: pan Josef)

Ano, pan Lišák, známý chomutovský desperát, renegát ctné společnosti, vousatý démon, opilec, divoký motorkář, postrach milých lidí. Čas neúprosně kvapí, brousíc hrany nejedné jistotě. Motocyklový gang Wild Pink Pigs známý především tím, že se nikdy nestal známým, mizí v propadlišti dějin. Vedoucí, hasič pan Josef motocykl prodal. Policista pan Lemiš zhřešil, oženil se a motocykl tak zůstane pravděpodobně jen rekvizitou v policistově horském doupěti. Vězeňský dozorce pan Topoř zanechal své jednostopé vozidlo v Indonésii poté, co v zatáčce zavadil kolenem o hromadu písku a rozbil si rypák. Bratr pana Lišáka si vzal hypotéku, pročež nemá nejen na benzín, ale ani na prezervativy a brzy si tak zřejmě pořídí šklebáka. A já? Já mám jen plastový model motocyklu, který mi sloužil necelé tři roky.
Naděje tak upínám k příštímu roku, kdy se Wild Pink Pigs vydávají na výlet do Vietnamu a při té příležitosti jistě dojde ke spanilé jízdě po rýžových polích a vesnických nálevnách. Pročež se na vědomost dává, že benzín je vietnamsky xăng a chlast je rượu.

30.10. 2011 neděle
„Ťuťu ňuňu, to je náš chlapeček, krásné oči a zlatoskvoucí kadeře," pravívají rodičové a svým ratolestem tím způsobují nevídané hoře, jelikož každý správný chlapec chce přece lovit mamuty, střílet bizony a plácat sousedku po zadku. Vnímání rodičů však často zamrzne v kojeneckých letech a jinoch posetý uhry trpí, zatímco rodičové jej vychvalují před návštěvami, příbuznými i sexuology. Dospívající jedinci poté rudnou, studem se koušou do rtů, protáčejí oči v sloup a tiše kvílí.
Mně se naštěstí podobné scény víceméně vyhýbaly. Až do dnešního dne, kdy se jako černé chmury z temnost minulosti vynořily kompromitující materiály.

Každému živočichovi je třeba roztíti břich a poté
ho tlouci ostrým sekáčkem

„Hehe," pravil otec a zaslal mi tři černobílé fotografie z pravěku. Na jedné coby nevinný chlapec ve věku přibližně pěti let třímám s milým úsměvem rozpáraného kapra. Na druhé coby nevinný chlapec ve věku zhruba sedmi zkoumám následky krutého masakru drůbeže. Na třetí fotografii s výrazem nadšeným třímám (ve věku asi deseti let) v ruce sklenici, chystaje se prolévat hrdlem alkohol, krásnou to metlu mládí. Proč mne nikdo nefotil, kterak jsem se věnoval ušlechtilým zálibám? Kde jsou fotografie, jak jsem pomáhal babičkám s nákupem, jak slepcům přes přechod, jak jsem se účastnil akcí Z a nebo jak jsem hubil mandelinky, vyslance imperialismu? Takové fotografie nejsou. Zřejmě proto, že jsem místo akcí Z či pomáhání slepcům raději vraždil ryby, drůbež a holdoval alkoholu.

Synchronizovaný tanec slepic mého děda

31.10. 2011 pondělí
„Jak se vám daří? Vitamíny nepotřebujete? Jak vám můžu pomoct? Potravinové doplňky koupit nechcete?" telefonuje mi kdosi neznámý. Z neznámého se vyklubal manžel ženštiny, se kterou jsem se v září srazil. Očekával jsem za dveřmi atentátníky s tupými sekerami, toto však nikoli. Pán se dokonce ani nevztekal, nenadával a neslyšel jsem obvyklé poznámky na idioty motorkáře. Zvláštní, vzhledem k tomu, že ona řidička dopadla pravděpodobně o dost hůře než já.

1.11. 2011 úterý
Odjíždím do nemocnice, zítra mne čeká další operace ruky. Všechny termíny na mnoho dní dopředu jsou obsazené, na zítřek je však volno. Přitom je to podle mne stylové, nechat se operovat na Den zemřelých.

2.11. 2011 středa
Hned ráno mne nakládají na pojízdné lůžko. Po cestě na operační sál mi zřízenec shodil na hlavu kovový stojan na kapačky. Na sále mi sestra napichovala žílu jednou rukou, jelikož ve druhé držela mobil a řešila s kamarádkou Vánoční dárky. Následně se objevil doktor a pravil: „To je ta ruka? S tím se moc zdržovat nebudeme." Chtěl jsem se vymrštit z lůžka a ve stylu akčních hrdinů proskočit oknem ke svobodě. Namísto toho jsem však zbaběle usnul.

3.11. 2011 čtvrtek
Ruka držena Kirschnerovými dráty v čistě supinační poloze se po jejich vyjmutí otočila do polohy čistě pronační. Zároveň celé předloktí nateklo, pročež běhám po městě a sháním tetovací salón.

„Dost bylo unylého žití, vytetujte mi kotvu na předloktí, chci být jako pan Pepek námořník!" volám a mávám bambulózní rukou nad hlavou.

Dva dráty páně Kirschnera, po vyjmutí velice vhodné ke
šťárání v zubech

4.11. 2011 pátek
„Drobná operace. Vytáhneme drátky, dostanete lahodnou nemocniční krmi a můžete jít domů," pravil pan doktor před operací. Nezmínil již, že Kirschnerovy dráty jsou tyčky se závitem, že po drobné operaci budu řičet bolestí víc než při nehodě a že lahodná nemocniční krmě sestává z tvrdého chleba a měkké mrkve.

„Kdybys nebyl lysý, nalepím ti do vlasů žvýkačku," cedím bolestí mezi zuby směrem k lékaři, jelikož vitamíny a pomsta léčí.

5.11. 2011 sobota
V rámci dohadování se s pojišťovnou sepisuji poškození motocyklového vybavení, které jsem měl v okamžik návštěvy osobního automobilu stylem letmo na sobě.
Helma - sice podřená, ale bez proražení či prasknutí. Až na krvácení do mozku proto zůstala hlava uchována ve své původní ošklivosti.
Boty - až na roztržení v pořádku, pročež tržné rány začaly až nad botami a končily pod kolenními chrániči.
Kevlarové kalhoty spolehlivě ochránily od odřenin.
Rukavice i díky kloubovým chráničům zajistily, že ruka je sice našrot, ale klouby na prstech v pořádku.
Batoh certifikovaný jako zádový chránič pravděpodobně zajistil, že páteř zůstala relativně v pořádku. Jediný zlomený krční obratel byl ten mezi batohem a helmou.
Bunda díky loketním i hrudním chráničům napomohla tomu, že i přes zlámaná žebra, pneumotorax a pozdější hemotorax plic jsem nikde nevytrousil svá tvrdá játra ani jiné vnitřní orgány.

Poučení? Jezte čínské polévky a přežít se dá vše!

Žádné díry, dramatické praskliny ani zatnutá sekera. Jediným
viditelným poškozením po nehodě jsou povrchové odřeniny.