Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


 WhatsAppWhatsApp:  nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (ohromně tajná šifra)

chochoviny@centrum.cz

Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Že si zlomím páteř a další kosti, to se prostě stává. Ale že mě po čtyřech měsících uzdravování při první projížďce na bicyklu zezadu srazí automobil a zruší mi tak letošní motocyklování úplně, to mě tedy vskutku nepotěšilo.

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Zakoupil jsem sobě gril. Již se těším, jak budu do grilu zavírat ručičky a hlavičky uvřískaným šklebákům. Mimochodem za jeden z největších omylů matky přírody považuji, že vybavila děti funkčními hlasivkami.



 

Kaming sún!
....nebo spíš později...

Kterak pan Vajco psychicky zdeptal ekvádorského lupiče.

Práce, práce, práce.

Kterak jsem se praštil do hlavy.

Kterak jsem v Myanmaru rozsvítil Buddhu a zakoupil sobě kus jeho vlasu.

Svině opice mi už opět ukradli helmu.

Kterak mi zeměškůdce Zeman daroval fotoaparát.

Pěkná nuda na Srí Lance.

Jak jsem si rozbil motocykl.


 

 

    Ženština Ká zvesela hýkla: "Hele a šukáte spolu?"

o tu trapné, hnusné a nic neřešící. Napište o tom, podělte se o vaše zážitk

Nabubřele egoistické zápisky 
 
      
starší zápisky v deníku
                     

28.3. 2017 úterý
Karibské pobřeží Kostariky už sice poznává slasti a strasti davové turistiky, ovšem oproti nejrůznějším karibským ostrovům či třeba Mexiku jde stále o oázy klidu. Místo kolon autobusů a obzoru tvořeném monstrózními hotely jsou scénou dřevěné boudy nejrůznějšího stylu a účelu a typickými návštěvníky stále spíše batůžkáři, surfeři a zbloudilé duše, které naivně hledají klidné místo na dožití.
Vesnice Cahuita leží nedaleko batůžkářského ďáblova chřtánu, na zdejší poměry extra turistického Puerta Viejo de Talamanca (neplést s jinými místy ve Střední i Jižní Americe nazývajícími se taktéž Puerto Viejo). Cahuita je ovšem jen shluk několika zaprášených a pískem zanesených ulic, barevných bungalovů a restaurací a barů pro večerní zábavu. Zábavu zatím bez kilometrů neonových nápisů a hudební produkce rozechvívající zem.

Hned za vesnicí je vchod do národního parku Cahuita. Malý park o velikosti zhruba 10km2 je rozdělen na mořskou a suchozemskou část. Vstupné ve formě dobrovolného příspěvku a jedna hlavní stezka podél pobřeží, která se později přes mangrovy stáčí do vnitrozemí a zakončena 2,1km dlouhou lávkou nad bažinou ústí u hlavní silnice. Neočekával jsem příliš, ale park příjemně překvapil. Co pár minut jsem se kochal všemožnými zvířaty, od mývalů přes opice, nejrůznější veverky až po hady či krysy agouty. Zoologická zahrada zdarma, bez klecí a mříží a s procházkou po plážích či tropickým lesem. K dokonalosti chyběly už jen polonahé tanečnice, fernetové potůčky a strom plodící čínské polévky.

Národní park Cahuita

Odpoledne lezeme do domluveného odvozu na hranice s Panamou. Stejně jako přejezdy mezi ostatními státy ve Střední Americe vše probíhá bez problémů, bez úplatků a relativně bez komplikací. Přejezd z Kostariky do Panamy se vymykal snad jen speciální budkiádou. Budkiáda je aktivita, při které jest cestující ke všeobecné zábavě přihlížejících místních posílán pro nejrůznější razítka od jedné budky k druhé, ke třetí a ke čtvrté. Jakmile zvládne tento jednoduchý proces, následují přesuny mezi budkou druhou a čtvrtou, třetí a první, první a čtvrtou, třetí a první a pokud cestující uspěje, dostane za odměnu lízátko a razítko do cestovního pasu.

Od hranice jedeme do města Almirante a lodí do hlavního města rajského souostroví Bocas del Toro - do poněkud neinvenčně pojmenovaného Bocas del Toro Town.

"Vítejte v Karibiku!" volá město, aniž by volat muselo. Atmosféra jest karibská a i přes množství návštěvníků relativně (sic!) neturistická. Výjimkou jsou jen dvě tři ulice zastavěné menšími hotely a restauracemi.

Večer si Ká vzala svou sváteční róbu (pokud jsem to ještě nezmínil, ona podivná ženština s sebou po celé Střední Americe tahá večerní šaty), já oškrábal kočičí lejno z pantofle a takto vyšňořeni jsme vyrazili, by jsme si užili společnosti. Společnosti dvou Slováků, kteří zrovna v Bocas del Toro také pobývají a kteří už několik týdnů skrze zprávy po telefonu slibují pravou slovenskou zábavu. Obvykle pravá slovenská zábava znamená hektolitry tvrdého alkoholu a bujaré výkřiky: "No ty kokot!"

Noví známí se ovšem ukázali jako poněkud usedlí, pročež se zábava odbyla za pomoci pouhých dvou litrů rumu.

29.3. 2017 středa
Isla Colón je největším ostrovem souostroví a kromě hlavního města, letiště (které má dokonce mezinárodní spojení, konkrétně s kostarickým San José) a největšího přístavu má nejblíže k tomu, co by se dalo nazvat civilizací. Nedá se říci, že by hlavní ostrov souostroví Bocas del Toro skýtal spousty zábavy a nejzábavnější je tak nedělat zde nic nebo téměř nic. Do kategorie "téměř nic" je možno počítat například výlet do částečně zatopené jeskyně plné netopýrů (aktivita na zhruba 10 minut) či návštěvu Playa del Dragon alias Playa Estrellas na západním cípu ostrova. Kolem ostrova lze i surfovat, šnorchlovat a potápět se. Vše ovšem stylem "aby se neřeklo", rozhodně není třeba očekávat prvotřídní surfovací vlny, křišťálově čistou vodu na potápění či kilometry širokých pláží bílého písku.

Nejzajímavější je tak asi návštěva Playa Estrellas. Na první pohled nikterak zajímavý proužek písku je ideální navštívit za slunečného počasí, kdy vše svítí v zářivých barvách - palmy, písek, voda a - hvězdice. Pouhých pár metrů od břehu v hloubce několika málo centimetrů se totiž po dně promenádují desítky a stovky hvězdic. Nejčastěji žlutých, oranžových a červených, mezi nimi občas ale i modré či černé.

Na Bocas del Toro se nespěchá. Prozatím dokonce i batůžkářská scéna se obešla bez uřvaných barů, diskoték a náctiletých turistů potácejících se po ulicích s plechovkou piva v ruce. Pročež jsem i dnešní večer trávil poklidným způsobem. Ve společnosti dvou slovenských turistů, věčně zvědavé ženštiny Ká, lahví karibského rumu, několika promilí v krvi a potůčků potu, které mi stékaly od trojité brady přes propadlý hrudník až na obří břišní penumatiky. Romantika jak má být.

Na rozloučenou ještě ženština Ká předvedla svou obvyklou lekci diplomacie, když na konsternované cestovatele z Horních Uher zvesela hýkla: "Hele a šukáte spolu?"

Playa Estrellas
Hvězdice na Pláži hvězd jsou pěkně rostlé, takže když je na někoho budeme házet
například hodinu v kuse, může dojít k uhvězdicování.



30.1. 2017 čtvrtek
"Hlavně se moc nenakláněj. Když se převrhneme, žraloci se určitě vrhnou na mé ladné tělo a tebe nechají na pokoji. Pokud je mi známo, žraloci vepřové nežerou," pronesla ženština Ká a s despektem a znechucením se podívala na mé sádelnaté tělo.

Po dohadování o ceně s několika domorodci jsme si na dnešní den pronajali malý člun i s celou posádkou. Posádku tvořila celá jedna osoba, anglicky téměř nehovořící jedinec, který plnil roli kapitána, průvodce a kývače. Role kapitána mu šla dobře, role průvodce vcelku také, ovšem vyloženě si liboval v roli kývače, kdy na všechny dotazy, přání a projevy spokojenosti i nespokojenosti reagoval širokým úsměvěm (sedm zubů hnijících, tři ne zrovna  dobře udělané plomby a devět mezer mezi zbytky ostatních zubů) a úslužným přikývnutím. Přikývnutí ovšem neznamenalo, že rozumí, co je po něm žádáno, natož aby bylo žádosti vyhověno.

Výlet to byl nicméně pěkný. V Zátoce delfínů sem tam poskočil delfín, při šnorchlování se sem tam objevila ryba a cesta kolem obou neobývaných ostrovů tvořících Cayos Zapatilla byla plná pohledů na nezdevastované pobřeží, proti modrému nebi zářící palmy a ve slunci zlatě se tvářící písek. Jako zpestření se ukázala i projížďka kolem Ostrova lenochodů, kde - k našemu překvapení - jsme potkali i lenochoda.

Cayos Zapatilla
Kdesi na Cayos Zapatilla



31.3. 2017 pátek
Zatímco ostrov Colón je vstupní branou na Bocas del Toro, nedaleký ostrov Bastimentos je to, co dělá Karibik Karibikem. Pouhých deset minut cesty lodí z Colónu a návštěvník vystoupí v jiném světě. Z prken a vlnitého plechu sbité domky na kůlech, jednoduchá mola s rybářskými čluny, flora lezoucí drze každému až do obýváku, špekatí a vysmátí domorodci i jejich šklebáci. Až nakažlivý klid a pohoda. Isla Bastimentos se mi líbí převelice.

Obyvatelstvo je soustředěno v hlavní osadě jménem Old Bank, což je nádherná kvetoucí díra o 1500 obyvatelích. Jediným dalším osídlením je vesnice Quebrada Sal alias Salt Creek ve východní části ostrova. Tato osada je zajímavá nejvíce tím, že se tam absolutně nic neděje. Možná je zajímavá i tím, že zhruba 750 obyvatel etnik Ngäbe a Buglé mluví jazykem Guaymí. Ostatně, ani v Old Bank se nemluví obvyklou mluvou Karibiku (respektive některou z obvyklých mluv), nýbrž směsí již zmíněné řeči Guaymí a Gali-Gali, což je směs jamajské angličtiny a karibské španělštiny. Milovníci jazykových úchylek si zde zkrátka přijdou na své.

Zatímco jižní pobřeží ostrova je tvořeno víceméně mangrovy, severní pobřeží jest jak z přebarevných pohlednic. Pláže, palmy a zpěněné vlny oceánu.

Ach, Isla Bastimentos!

Odpoledne zábava končí, odjíždíme člunem z Bocas del Toro Town na pevninu do Almirante a nočním autobusem do Panama City.

Isla Bastimentos
Isla Bastimentos, Wizard beach



1.4. 2017 sobota
Do Panama City přijíždíme ve čtyři hodiny ráno. Autobusové nádraží je velké, přehledné a nikterak špinavé. Na první pohled se mi město nejeví nikterak odlišně od jiných větších měst od Mexika na jih. Výjimkou je snad jen panorama mrakodrapů a kocábky rybářů v popředí. Panama City rozhodně není žádná vesnice a peníze pumpované do ekonomiky převážně z nedalekého Panamského průplavu jsou vidět, pohříchu většinou jen ve čtvrtích orientovaných na obchod.

 

Panama City
Pod mrakodrapy Panama City se ve špinavé vodě prohání rozpadající se
bárky místních rybářů.


Panama rovná se Panamský průplav. Do značné míry. Příjmy z provozu průplavu tvoří až 40% hrubého domácího produktu Panamy. Nápad spojit oceány Tichý a Atlantský přes středoamerickou šíji ovšem není nápad zrovna nový. Již roku 1534, tedy jen pár desítek let poté, co se o Americe vůbec dověděla Evropa, dostal nápad spojit oba oceány španělský král Karel V., ovšem úmysl nakonec skončil podstatně skromnější bariantou - takzvanou Křížovou cestou, cestou skrze prales částečně dlážděnou kameny. Roku 1855 byla dokončena železnice protínající Panamskou šíji. Roku 1881 počali nápad průplavu realizovat Francouzi. Tedy - celkem se na Francouzi řízeném pokusu podílelo 45 tisíc pracovníků z 97 zemí světa. 20 tisíc z nich ovšem zhynulo na přehršel nemocí v čele s malárií, beri-beri, zápaly plic a mezi akčnější scénky patřila četná uštknutí hady, úpaly a úžehy či efektní exploze nitroglycerinu. Již roku 1889 francouzská společnost zbankrotovala a její majetek za 40 milionů dolarů zakoupily Spojené státy americké. Američané stavbu průplavu zahájili roku 1904 a 15. srpna 1914 kanálem proplula první loď - parník, plovoucí jeřáb Ancón.
Ani následující léta nebyla krátká na všemožné zajímavosti. U průplavu bylo výcvikové středicko Zelených baretů, průplavem odjížděly do 2. světové války desetitisíce vojáků, plavba kanálem zabere téměř 12 hodin (včetně čekání), 36 centů zaplatil Richard Halliburton v roce 1928, když kanálem proplaval ve svým elastických plavkách. Roku 1977 byla mezi USA a Panamou podepsána smlouva o předání a od roku 2000 tak kanál patří Panamě. V současné době je kanál po svém třetím rozšíření (dokončeno v létě roku 2016) umožňujícím proplutí lodí o výtlaku 170 000 tun oproti předchozím 79 000. Tudíž je nyní oblíbenou kratochvílí návštěvníků kanálu pozorovat lodě typu post-panamax převážejících najednou až 14 tisíc kontejnerů. Vzhledem k miliardám (či spíše desítkám miliard, počítám-li návazné aktivity) dolarů, které Panamský průplav každoročně generuje není divu, že se uvažuje o jeho konkurenci. Aktuálně se mluví zejména o projektu protínajícím Nikaraguu skrze Lago Nikaragua a kanálu skrze Kostariku. Nicméně jsem si tak nějak jistý, i vzhledem k útlumu námořní dopravy, že i kdyby se plán naplno realizoval (počáteční práce začaly v roce 2014), nebude to v nejbližších desítkách let.

Zdymadlo Miraflores
Pohled na průjezd dvou jachet a kontejnerové lodi skrze zdymadlo Miraflores.

 

K dokům Miraflores, kde je malé, ale pěkné muzeum týkající se kanálu, se dá dojet z Panama City za pár až pár desítek minut (12 km), záleží na provozu. Vstupné do Návštěvnického centra Miraflores činí 15 dolarů a k dispozici je budova klimatizovaná tak, že pánům se zimou potupně scvrkávají jejich chlouby a ženštinám naopak trčí bradavky. Ve čtyřpatrové budově je i jednoduchá restaurace a hlavně několik vyhlídkových plošin, ze kterých je mono pozorovat proplouvání lodí.

Přímo v Panama City stojí za shlédnutí pramálo míst. Snad jen malé původní centrum, Casco Viejo a nákupní ulice kolem, kde je možno zírat jak na obyvatelstvo v oblečení evropského střihu, tak na domorodce, zejména indiány kmene Kuna. Indiáni Kuna (nebo též Guna) jsou mimochodem etnikem veskrze zajímavým ať už například vyhlášením nezávislého státu 21. února 1925 po povstání proti bílým zlodějům , majetkovou matrilinearitou, vlajkou s výraznou svastikou či albinismem.

Guna people, streets od Panama City
Ulice Panama City překypují barvami a odpadky. Na obrázku indiánky kmene Kuna
s obézní ženštinou nepěkného vzhledu.

 

Casco Viejo bylo v roce 2003 zařazeno do světového dědictví UNESCO a od té doby je rekonstruováno a obyvatelé kdysi obávaného slumu vystěhováváni na periferie.

"Jen mne přepadněte," láká žeština Ká obyvatele rozpadajících se domů a dme svou hruď, aby nalákala nejdivočejší lupiče. Atmosféra je však víceméně mrtvolná a místo střelby a řinčení chladných zbraní ve vzduchu jen visí sušící se prádlo. Kdepak středoamerické gangy - nuda je to.

V cetnru, nedaleko vcelku pěkné pobřežní promenády a pár minut chůze od Casco Viejo je i rybí trh, Mercado de Mariscos. Poměrně nudný trh a rozhodně ničím zvláštní tak láká nejvíce na spousty stánků s nejrůznějšími  druhy ceviche.

Panama City
Ze čtvrtí kdysi obývaných gangy drsných panamských mužů a ženštin nezůstalo mnoho.

 

2.4. 2017 neděle
Sice jsem měl v úmyslu hlouběji proniknout do obydlí gangsterů v centrální části Panama City a na okrajích Casco Viejo, ale nabídka ceviche na Mercado de Mariscos mne svedla jak perverzní nezletilá Thajka tlustého německého důchodce. Celé hodiny posedávám na plastových židličkách, střídám jednu cevicherii za druhou a požírám tolik ryb, že v nejbližších dnech mi na těle zajisté vyraší šupiny a já budu krkat jikry.

Odpoledne odjíždím čistým a klimatizovaným autobusem městské hromadné dopravy na letiště. Na zaměstnaneckou letenku za pět peněz si poté již jen vychutnávám chlupaté nohy starých letušek společnosti Iberia, vyděšené indiány při jejich prvním letu a chuť ceviche, která se mi vrací do hrdla pokaždé, když škytnu.

3.4. 2017 pondělí
Skrze Madrid odlétám zpět do Irska a rovnou z letadla spěchám do práce. Původně jsem si myslel, že projet Střední Ameriku od Guatemaly po Panamu za necelé dva měsíce je holá zhovadilost. Nyní si to již nemyslím, nyní to již vím s určitostí. Nicméně podobný výlet bych si jistě kdykoli znovu zopakoval, navíc s pokračováním do pěkné Kolumbie. Sice stále na cestě, ale vzhledem k nikterak závratným vzdálenostem, bezproblémové dopravní infrastruktuře, bezproblémovým přejezdům hranic a velice levnému a velice dobrému rumu byl to výlet pěkný. Ba neváhám popustit uzdu emocím a pravit: "Fucking bueno!"

Isla Bastimentos
Domorodí bandité na Isla Bastimentos. Mimoto se tam vyskytují i bandité z ciziny.
Například americký mladík, který uškrtil svou spolucestující růžovými kalhotkami,
pročež byl v době mé návštěvy ostrov hlídaný znuděnými policisty.


starší zápisky v deníku

 


- za minimalizaci enormního množství gramatických zběsilostí může trpělivá příležitostná editorka,
knihovnice paní Alena (pokud má zrovna čas a nervy se již zotavily)