| |
Dnes je , poslední aktualizace: | |
Proboha proč?
chochoviny@centrum.cz
Milý Covide-19. Popelářům, kteří z popelnice na Strkoffě vytáhli mnoho knih a nechali
je opodál, aby si je vědění lační občané mohli rozebrat. Kaming sún! Kterak jsem se stal bezdomovcem. Jak házet kameny na velbloudy v Afghánistánu. Kterak pašovat meloun do Tádžikistánu. Zatknutý v Hongkongu! Strašlivě posrán divou zvěří v jeskyni na Lomboku! Pozdě, ale přece - konec Chochovin. Editorka: paní knihovnice Alena Odborný výsměch: podivný mužík Hruucoon |
|
Kerman má, nepřekvapivě, i svůj starý velký trh, zhusta zvaný jednoduše Grand bazaar. Labyrint uliček se kříží pod architektonicky líbezně vypadajícími kopulemi, loubí jest vysoké, k bazaru přiléhají dvory a rekontruovaná karavensaraj a za zdmi a branami tržiště pokračuje desítkami stánků rozložených po krajích ulic pro pěší. Turistů naprosté minimum, ovšem ruch vpravdě staroorientální. Jednotlivé části tržiště jsou často pojmenovány po panovnících, za jejichž vlády vznikly. Jednotlivé obchůdky jsou provozovány nejen prodejci, ale i řemeslníky a zatímco některé stánky jsou od pohledu nové, jiné se pyšní tím, že se v nich čile obchodovalo již před 1500 lety.
V podvečer již pílím na autobusové nádraží, jelikož se mi času nedostává a mám v úmyslu opustit město a zavítat na venkov. "Esfahak!" volám na autobusovém nádraží v Kermanu. Nádraží leží daleko za městem a zejména jakési nádvoří obklopené kancelářemi dopravních společností je až podivně krásné - bazén, fontánky, upravené stromy a keře. "Esfahan!" volá na mě asi bambilion prodejců jízdenek. "Esfahak!" volám opět já. "Esfahan!" volá už jen půl bambilionu prodejců. "Esfahak!" volám znovu. "Esfahan?" ptá se opatrně jeden z těch, kteří ještě vytrvali. "Ne Esfahan, ale Esfahak!" artikuluji přepečlivě. Nehodlám totiž jet do notoricky známého velkoměsta Esfahanu, nýbrž do vesničky Esfahaku. Rozhostilo se ticho. Nejenže do Esfahaku nic nejede, ale nikdo ani netuší, kde Esfahak je. Pročež nelením a telefonuji do Teheránu svému známému panu Omidovi, který mi návštěvu Esfahaku doporučil. O pár minut později již mám jasno. Jasno v tom, že nikomu nic jasné není a nejméně jasné je to, jak a kdy se do Esfahaku dostanu. Zakupuji tedy alespoň jízdenku kamsi na sever. Autobus projíždí skrze městečko Deyhook, odkud bych se snad do Esfahaku nějak dostal. Ehm. Místo v šest hodin vyjíždí autobus v devět. V deset jest první hodinová pauza.
Již po půlnoci zastavujeme u policejní kontroly nedaleko Deyhooku. Následuje
mávání rukama, poskakování střídavě na levé i pravé noze, mávání nohama a
poskakování po rukou. Má perština jest na úrovni eskymáckého nemluvněte. Na
stejné úrovni je i čeština či angličtina íránských policistů. Nicméně
vystupuji z autobusu. Třeba dostanu čínskou polévku, že ano.
5.3. 2019 úterý Po rozednění se pan policista dostavil ze služby, probudil paní manželku a paní manželka mi zhotovila chutnou snídani. Načež jsem si byl nucen prohlédnout si přibližně 56441634351 fotografií z rodinného alba a vypít přibližně 3215665 kalíšků čaje. Jakmile se vzduch trochu ohřál a perské slunce počalo nejen vypalovat sítnici v mých očích, nýbrž i trochu hřát, odvezl mne pan policista za městečko. Počal jsem stopovat a úspěch se dostavil již s prvním automobilem. To znamená zhruba po hodině čekání. Pan řidič mne odvezl až k hledané vesnici, která leží hned u silnice směrem na město Tabas.
"Ó, Esfahaku sličný!" volám uprostřed polí. Tetelím se radostí, kterak jsem unikl městům a ocitl se zde, ve vesnici čarokrásné. Esfahak má jen pár stovek obyvatel, přičemž se téměř všichni živí zemědělstvím. Kromě pár výjimek, kterýmiž jsou kuchař a číšník ve zdejší restauraci. Jde o jednu z vesnic, kterou se rozhodli v Íránu opravit, vyčistit a učinit z ní místo vhodné k rekreaci, kam se budou sjíždět íránští občané z celé země. Na turisty ze zahranicí totiž Írán pohlíží stále s jistou nedůvěrou, naopak Íránci mají cestování v krvi a díky ne zrovna velkým šancím užít si dovolenou v zahraničí čile a s nadšením poznávají svou krásnou zemi. Esfahak, abych byl přesný, není jen obyčejnou vesnicí, nýbrž oázou v poušti Tabas. Opravená vesnice byla v podstatě zničena při zemětřesení v roce 1978, ovšem díky materiálu, ze kterého byla postavena, byla obnova, či spíše rekonstrukce, relativně snadná. Esfahak je totiž vesnice hliněná. V současnosti tak na první pohled místo vypadá jako nehostinné ruiny. V turistické sezóně do vesnice přijížději nejen íránští turisté, ale i vesničané z okolí. Vesničané prodávají turistům datle, šafrán, ručně tkané koberce a turisté jsou spokojeni. Dokonce dochází k hromadnému hulákání a bezuzdnému poskakování, což se nazývá pění lidových písní a lidové tance.
Některé ze starých domů jsou dokonce opraveny tak, že návštěvníkům lačným
vesnického života nabízí tradiční ubytování. Tradiční ubytování znamená
horko ve dne, zimu v noci, štěnice v posteli a ráno neohleduplné vřískání
drůbeže a ještě neohleduplnější hýkání oslů. V prázdné restauraci u silnice do sebe liji čaj a pojídám íránské laskominy. Do zhruba 40 kilometrů vzdáleného města Tabas přijíždím autostopem, kdy jsem vystřídal 3 automobily, vždy mi zastavil hned první, na který jsem mávnul. Nabízené peníze každý z řidičů rezolutně odmítl, zato si se mnou každý vyfotil tolik selfíček, že by se i čínský turista podivil. Po setmění již lezu do prázdného autobusu - směr Teherán.
6.3. 2019 středa Po zbytek dne bloumám po ulicích, dopřávám si čerstvých šťáv vymačkávaných z ovoce na nárožích a snažím se přežít všecní den ve velkoměstech. Velkoměsta nemám rád, jelikož velkoměsta se vyznačují hlavně tím, že je v nich spousta lidí. A nikdo normální přece lidi nemůže mít rád. To dá zdravý rozum, že. Oblíbenou zábavou v každém větším íránském městě je nejen pro mě pozorování silničního provozu. Podle znalců je v tomto bezkonkurenční město Kermán. Tam se bojí jezdit i řidiči z Teheránu řka, že nechat se ve zlomku vteřiny přejet sedmi automobily, patnácti motocykly, dvaceti bicykly, buldozerem a slepým vozíčkářem patří v Kermanu k tradičním zábavám.
Zatímco v Asii jest zajisté ve městech vyšší počet motocyklistů a v poslední době i automobilů, doprava se valí jako řeka v deltě, bez větších excesů, bez tsunami, bez peřejí a zrádných vírů. Írán? Provoz je zásadně neplynulý, až mám občas pocit, že se místní řidiči pokouší na střídačku testovat plyn a brzdy i na rovných a prázdných úsecích. Pokud tříproudá silnice už náhodou nedostačuje pro šest proudů automobilů, krajní vozidla využijí chodníků, pročež je vidět nezřídka chodce, kterak se šplhají na hromosvody a okapy, aby jim vozidla nepřejela pantofle. Ovšem tou pravou třešničkou na dortu jsou v íránských městech motocyklisté. Ti totiž nejenže nerozlišují vozovku od chodníky, ale běžně jezdí po obrubnících a po schodech, bežně jezdí v protisměru a evidetně jim nikdo neřekl sladké tajemství, že se dá jezdit v mezeře mezi automobily (samozřejmě, že v protisměru) i rychlostí pod 90 kilometrů v hodině. Navíc většina motocyklistů neustále převáží jakési bedny, tyče, trubky a koše, slepice i kůzlata, kanystry s vodou, lopaty, krumpáče i kladiva na rozbíjení atomů, stohy toaletního papíru, případně ženštiny ze své rozvětvené rodiny. Takový kníratý íránský hustokrutý motocyklista sedící na nádrži a za ním tři ženštiny s vlajícími čádory, to jest věru občas akční podívaná.
Zvláštní kategorií bývají náctiletí, kteří se jízdou v plném provozu baví.
Náctiletí sice nepřevážejí sem a tam nejrůznější zboží a členy rodiny, zato
s oblibou zdobí sebe, své motocykly a pohybují se způsobem nanejvýš
chuligánským.
7.3. 2019 čtvrtek
8.3. 2019 pátek
Historie se z asbtraktního tajemna mění na zcela hmatatelnou, o tisícileté nádhery návštěvník zakopává na každém kroku. V Íránu je možno kochat se přemnoha pouštěmi i rajskými zahradami, klouzat se po sněhu i po písečných dunách, máchat si otylá chodidla v chladivých kanátech či si je vyhřívati v orientálních lázních, kochat se pohledem na delfíny, lezce či karety u ostrova Kešm nebo cucat čaje na některé z mnoha střešních teras v lesích lapačů větru. Kochání se Íránem je přitom možno provozovati s naprosto dostatečně fungující turistickou infrastrukturou v zádech - letecká, železniční i autobusová doprava je nadmíru dostačující. Hotely a nejrůznější malé penziony jsou rozesety po celé zemi. Jídlo je možné získati nejen v restauracích, ale kdekoli na ulici, případně na pozvání u domorodců. Ostatně, což je jedna z největších výhod současného Íránu, domorodci ještě stále nejsou turisty unaveni a otráveni. Nečastují je pohoršujícími výrazy, nevrhají po nich nepěkné pohledy, třaskaviny ani mrtvá domácí zvířata. Naopak - výletník jest pro Íránce, zvláště na venkově, objektem zájmu a výletníkovi se dostává veškeré péče, přitom bez násilného vnucování. Cítím ve svých starých, zlámaných a rozpadajících se kostech, že se kvapem blíží doba, kdy současný íránský režim padne. A bude nahrazen řežimem čínským, americkým, ruským a zejména režimem ne zcela zvládnutého chaosu. Pročež doufám, že se do té doby stihnu do Íránu ještě několikráte podívati.
|